Lammoth neboli „Velká ozvěna“ je věhlasným „Silmarillionem“ nazýván kraj ve Středozemi, ležící severně od zálivu Drengist a pojmenovaný podle ozvěny Morgothova výkřiku v zápase s Ungoliant. Tahle zdánlivě drobná informace však nabyla zcela nového významu ve chvíli, kdy se dala dohromady parta muzikantů, holdujících epickému a výpravnému heavy metalu, a za svůj pseudonym si zvolila právě tohle magické slovíčko. Protože LAMMOTH v jejich podání jakoby vlastně zároveň symbolizoval úplně všechno, co je jejich hudebnímu projevu nejvlastnější, především pak fantastický obraz Tolkienova legendárního světa se vší jeho nadýchaností a snovou půvabností.

Cože? Fantastický obraz Tolkienova legendárního světa se vší jeho nadýchaností a snovou půvabností? A v Čechách? Nemožné, řeknete si jistě. Ale ono tomu tak do jisté míry opravdu je. LAMMOTH na „Reflections“ samozřejmě neobjevili další hudební světadíl, nicméně dokážou ve svém projevu, místy i velmi úzce spojeném s texty na námět Tolkienových příběhů, velmi poutavě vyprávět a přizpůsobit tomu i hudební součást věci. Čímž je samozřejmě míněn rozkošatělý (nebo progresivní, chcete-li) metalový výraz, opírající se (i díky nezbytným klávesám) o pestrou a zvučnou melodiku, o bohaté a stejně zvučné riffové vyjádření a tím pádem i o celou škálu nálad od těch nejveselejších až po ty poněkud pochmurné. Snad úplně nejvýstižnější je to v instrumentálce „Helm´s Deep“, kde vám nakonec nezbude nic jiného než se zcela ztotožnit s jejím stručným popisem v bookletu, neboť tahle skladba skutečně naprosto sugestivním způsobem popisuje „východ slunce zrcadlící se na střechách Edorasu a přes jízdu Rohirů, útok Sarumanových vojsk a Třpytivé jeskyně Aglarond spěje k dramatickému vyvrcholení“. Další rozměr „Reflections“ dodává i příjemný vokál pěnice Hanky „Astarte“ Plesné, stejně variabilní a popisný jako ostatní děj na nahrávce. A hodně sympatické je tím pádem i to, že žádná ze skladeb alba nemá tendenci působit ve společnosti svých kolegyň hluše či dokonce rušivě, a že v každé z nich si najdete něco, co vás k ní nejprve zlehka připoutá a nakonec nedá možnost jak se z takového pouta vyzout. Příklady pochopitelně netřeba uvádět, protože každá ze všech devíti obsažených skladeb (z nichž šestá až osmá tvoří jediný příběh „Scarytale“) obstojí sama za sebe jako právě takový příklad. Jedinou poznámku proto můžu mít snad jen k jejich délce, protože s ohledem na většinovou stopáž nad šest minut hracího času se někdy do vší té okázalosti vplíží i jakási drobná komplikovanost a šroubovanost, což samozřejmě může do určité míry ubrat i na celkové efektivitě.

A vlastně ještě jedna věc mi nejde tak úplně na rozum. Nemám nic proti zvuku celé nahrávky (naopak mám za to, že ve všech podstatných směrech je dostatečně čitelný a ostrý, jen se prostě nemohu zbavit dojmu, že způsob, jakým jsou zvýrazněny bicí nástroje na úkor všech ostatních, je trošku zbytečný a násilný. Zřejmě má ale bubeník Filip „Morbo“ Kittnar v LAMMOTH celkem zvučné slovo, což nakonec dokreslují i jeho poměrně zdařilé texty, jejichž kompletní znění (včetně stejně povedených lyrických pokusů Jirky „Ozzyho“ Černého) naleznete na internetových stránkách kapely, na něž poněkud netradičně odkazují krátké popisky ve stejně netradičně zpracovaném bookletu „Reflections“. Brána do světa LAMMOTH se zkrátka zdá být otevřenou úplně všem a stejně tak i následná procházka v ní. Však si to prubněte na vlastní kůži.